Léčba

Ačkoli dosud není znám léčebný postup, který by onemocnění vyléčil nebo alespoň zastavil jeho progresi, je možné účinně a dlouhodobě potlačovat jednotlivé příznaky nemoci a zmírňovat její dopady na každodenní život pacienta.

K optimálnímu léčebnému působení u Parkinsonovy nemoci nestačí užívat léky, ačkoli mnozí pacienti (i někteří lékaři) by takové řešení rádi považovali za dostatečné. Dnes dostupné léky sice zmírňují chorobné projevy, ale samy o sobě nevedou nutně k návratu ztracených funkčních schopností. Úspěšnější je takové léčení, ve kterém se kombinuje užívání léků s dalšími postupy. Proto jsou nedílnou součástí léčebné péče o pacienta s Parkinsonovou nemocí režimová opatření, rehabilitace, cvičení a pohybová reedukace. Své místo má i léčba neurochirurgická, která může pomoci v určitých případech, kde jsou ostatní postupy málo účinné.

Základním lékem Parkinsonovy nemoci se stala levodopa a její klíčová úloha v léčbě trvá i přes další vývoj našeho poznání o mechanismech onemocnění. U pacientů s Parkinsonovou nemocí potlačuje levodopa zejména základní příznaky onemocnění, tj. zpomalenost a omezení pohybů (bradykinezi, hypokinezi), svalovou ztuhlost (rigiditu) a třes (tremor), i když ovlivnění třesu není vždy dokonalé. Další příznaky onemocnění však levodopa neovlivňuje ve všech případech stejně dobře. Levodopa je obecně bezpečný a dobře snášený lék, pokud se podává doporučeným způsobem. Léčba levodopou může vyvolávat různé vedlejší projevy a komplikace, z nichž většinu lze velmi snadno odstranit vhodným postupem při nasazování a dalším vedení léčby.

Po určité době se však u některých pacientů objevují změny v reakci na léčbu – fluktuace (kolísání) stavu hybnosti, především zkrácené trvání účinku jednotlivých dávek léčby (tzv. wearing‑off), jež časem může vyústit ve více či méně pravidelné střídání stavů dobré („ON“) a špatné („OFF“) hybnosti. Navíc vznikají další komplikace – především abnormální mimovolní pohyby (dyskineze) vyvolané léčbou. U rizikových nemocných (ve vysokém věku, s již existujícími duševními poruchami) se mohou po levodopě objevit přeludy a jiné nežádoucí duševní projevy. Jak se ukázalo, tyto pozdní projevy Parkinsonovy nemoci jsou způsobeny jak prodlouženým trváním onemocnění a dalším postupem chorobných změn, tak dlouhodobým nepřirozeným drážděním nervového systému působením léků.

Ke vzniku pozdních komplikací u Parkinsonovy nemoci prokazatelně přispívá kolísání hladiny dopaminu, ke kterému dochází zvláště při užívání levodopy v delších časových intervalech (hladina dosahuje vrcholu již asi za hodinu po dávce a pak rychle klesá). Léky by se tedy měly podávat tak, aby hladiny levodopy a dopaminu v mozku co nejméně kolísaly. Ve snaze prodloužit účinek jednotlivých dávek levodopy byly vyvinuty retardované preparáty (se zpomaleným uvolňováním účinné látky).

Levodopa je hlavním lékem pro ovlivnění příznaků Parkinsonovy nemoci a je dosud v této indikaci nenahraditelná navzdory problémům, které s sebou může přinášet její dlouhodobé podávání.

Existuje ještě jedna možnost náhrady dopaminu, a to látkami, které procházejí z krevního oběhu do mozku, nevyžadují žádné další metabolické přeměny a samy účinkují na příslušné receptory podobně jako dopamin – tzv. agonisty dopaminu. V současnosti je známa řada těchto látek, jež se navzájem nepatrně liší způsobem a vydatností svého účinku. Hlavní léčebné využití agonistů dopaminu je u pacientů trpících komplikacemi pokročilé Parkinsonovy nemoci – fluktuacemi hybnosti a polékovými dyskinezemi. Přídavek agonisty k levodopě tlumí kolísání stavu hybnosti a většinou dovolí snížit dávky levodopy, takže se podaří zmírnit i dyskineze. Další indikací je samostatné podávání agonisty v časném stádiu onemocnění. Na rozdíl od levodopy účinek agonisty zpravidla nastupuje pomaleji a někdy nebývá tak vydatný. Podstatnou výhodou ale je, že při počáteční monoterapii agonistou dopaminu se oddaluje potřeba léčby levodopou, a především se prokazatelně snižuje výskyt pozdějších komplikací.